Třetí básnická kniha Jana Škroba nazvaná Země slunce přináší dvacet osm vzájemně provázaných většinou rozsáhlejších básní. Škrob opouští prostředí města typické pro jeho předchozí knihy a pohybuje se ve skalách, v řídnoucích lesích, ve stepích.  Důležitým tématem je úzkost z environmentální krize a touha po proměně systému, který ji způsobil. Autor vtahuje čtenáře a čtenářky do částečně fantaskních a částečně důvěrně známých krajin. Hranice jsou nejasné, realita se prolíná možná se znepokojivým snem, možná
s digitální simulací, možná s prorockou vizí. Nové básně vykreslují ponuré obrazy světa, jenž je na konci svých sil. Světa, v němž chytré hodinky počítají, kdy lyrickému mluvčímu dojde kyslík, kde na lidi mohou kdykoli zaútočit nepřátelské drony. Obrazy jdou ale otočit a odhalit tak naději, která jimi protéká jako podzemní voda. Ještě pořád jsou tu lidé, kterým se dá věřit, ještě pořád jsou tu lidé, se kterými můžeme pojmenovat nová místa, začít vyprávět novou historii, tu po konci světa. Ještě zbývá základní důvěra ve svět, protože „věřit ve svět znamená / podněcovat události které / unikají kontrole“. (Jonáš Zbořil)